Podstatu o víkendu uzavřené pařížské dohody o změnách klimatu asi nejlépe vystihl britský novinář George Monbiot: „V porovnání s tím, jak smlouva mohla vypadat, je to zázrak. V porovnání s tím, jak by smlouva měla vypadat, je to katastrofa.“ Jinak řečeno, jednatřicet stran textu, schváleného všemi 196 státy rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, můžeme hodnotit dvěma způsoby: z hlediska toho, jak špatný výsledek jednání bylo možno na základě dosavadních zkušeností očekávat, a z hlediska toho, jaký výsledek byl potřebný z hlediska reálných nadějí na přijatelné zvládnutí změn klimatu.

Obě ostře odlišné perspektivy nás přivedou k různým závěrům. V první řadě je třeba mít určité pochopení pro uspokojení nad tím, že se všechny státy vůbec byly schopny dohodnout na nutnosti snižovat emise, udržet oteplení pod bezpečnou hranicí a zachovat životaschopnost planety. Připomeneme-li si vyčerpávajících jednaadvacet let hašteřivých jednání, neschopnosti se shodnout na čemkoliv a především ubíjející krach kodaňského summitu, „pařížský konsensus” skutečně vypadá jako velký pokrok a důkaz, že celý proces klimatických jednání má smysl.

Příznivě lze vnímat rovněž zahrnutí cíle udržet oteplení pod 1,5 stupni, kterého se po léta dožadovaly nejohroženější africké či ostrovní státy. V historii klimatických jednání je tedy dohoda skutečně průlomem. Dobrými zprávami jsou i vedlejší iniciativy na konferenci oznámené, jako solární aliance indického premiéra Nárendry Módího, nebo Novozélanďany ohlášená kampaň za reformu nepřijatelných dotací pro fosilní energetiku.

Proto se tak snadno šíří tu upřímné, tu vypočítavé nadšení. Bezprecedentní úspěch kolektivního vyjednávání nám jako „historický obrat” prodávají všichni, od Baracka Obamy až po kliktivisty z Avaazu. Význam dohody ale nebude poměřován náladou v kuloárech pařížského centra Le Bourget, nýbrž realitou žitého světa. V něm představuje zejména vyvrcholení hrubého selhávání celé architektury globální správy, a to přinejmenším ve čtyřech různých ohledech.

Snížení emisí? Příliš pomalu, příliš pozdě

Emise CO2, navzdory všem snahám na půdě OSN, rostly a rostou. Pařížská dohoda chce udržet oteplení „co nejníže“ pod dvěma stupni, a usilovat o jeho zachování na úrovni jeden a půl stupně. Je-li to míněno vážně, včera bylo pozdě začít emise snižovat.

Redukce emisí je ale v Pařížské dohodě naplánována na základě dobrovolných, asi ve třech čtvrtinách zemí právně nezávazných, „zamýšlených národně stanovených příspěvků“ (INDCs). Sečteme-li je, vychází nám, že emise začnou padat teprve kolem roku 2030 a do konce století budeme podle britského Tyndallova centra směřovat k oteplení o 2.7 až 3.7 stupně.

Platit mají navíc až od roku 2020 - v té době už ale zřejmě bude uhlíkový rozpočet, zbývající pro oteplení menší než 1,5 stupně, vyčerpán. Navíc vyspělé státy velkou ochotu okamžitě revidovat své zcela nedostatečné cíle nejeví. Evropská unie o změně plánu nechce slyšet - přesto, že si pro rok 2020 stanovila cíl tak nízký, že jej dosáhla letos, plánuje do roku 2030 zvednout svůj plán pouze na čtyřicet procent.

O prozatímním snižování emisí se má vést za tři roky „dialog“ a v roce 2020 se mají na základě dohody poprvé vyhodnocovat národní dobrovolné závazky a má se jednat o jejich posílení. Pravidelné pětileté kontroly plnění cílů pak mají začít až v roce 2023. Popsaný mechanismus k naplnění deklarovaných cílů nemůže stačit.

↗

Občanská společnost stála za vznikem vůbec nějaké dohody a tlak občanské společnosti zůstává naší největší nadějí i do budoucna. Repro DR

Tím seznam vad dohody nekončí - na rozdíl od té Kodaňské se vůbec nevěnuje lodní a letecké dopravě, která přitom zodpovídá za emise v rozsahu Velké Británie společně s Německem. Nijak neřeší jeden z významných zdrojů emisí, odlesňování, ani jeho příčiny - zejména exportní chov dobytka a pěstování palmy olejné. Nepočítají se v ní obrovské emise armád. A přestože víme, že dosáhnout cíle 1,5 stupně znamená ponechat přes 80 % známých zásob fosilních paliv pod zemí, text se o nich ani jednou nezmiňuje.

„Je to prostě podvod, křivárna… Říct si, že chceme oteplení o maximálně dva stupně a každých pět let se sejdeme a zkusíme se trochu víc snažit. Bezcenná slova. Žádné činy, jen sliby. Dokud se budou fosilní paliva zdát nejlevnější, bude se vyplácet je spalovat,” kritizuje dohodu ostře bývalý ředitel NASA a jeden z nevýznamnějších amerických klimatologů James Hansen.

Klimatická spravedlnost? Zapomeňte

Změny klimatu jsou v principu velkou nespravedlností, která dále zhoršuje nespravedlnosti stávající. Většinu emisí, které dnes oteplují planetu, vypustily do ovzduší bohaté státy severu - přes padesát procent připadá jen na EU a USA. Spalování fosilních paliv jim pomohlo zbohatnout. I dnes je to nejbohatší desetina lidstva, na niž připadá nadpoloviční většina emisí, zatímco nejchudší polovina má na svědomí jen deset procent. Právě chudí lidé, chudé země a poměrně spíše ženy než muži, trpí následky podnebních výkyvů či růstem hladin oceánů nejvíce.

Pařížská dohoda je důkazem, že ochota průmyslově vyspělých severních států nějak se vyrovant se svými méně štastnými protějšky je minimální. V nadšení nad ambiciózními cíli zapadá, že jsme přihlíželi soustředěné snaze velkých znečištovatelů se ze své odpovědnosti vyvléct. Princip „společné, ale rozdílné odpovědnosti“, již před konferencí označovaný USA za „překonaný”, se v textu objevuje už jen v preambuli.

V úvodní části dohody zůstaly také zmínky o lidských právech, paradoxně právě na den lidských práv je státy ze smlouvy odstranily. Obratnou diplomacií Spojené státy a Evropská unie rozdělily dříve jednotné rozvojové země, získaly Afriku či ostrovní státy pro svou „koalici ambiciózních” a pojistili se, aby se za dřívější znečištění nemusely zodpovídat - výslovně to vylučuje klauzule v odstavci o „škodách a ztrátátch”, které chudým zemím již dnes změny klimatu působí, a která zapovídá chápat je jako zdroj nároku na kompenzace.

Samy bohaté státy přitom nepřislíbily žádnou zvýšenou snahu o prosazování svých vysokých cílů. A ekonomiky na vzestupu - například Indii či Brazílii - pak nespravedlivě obviňovaly z pokusů zablokovat dohodu.

Děravé jsou i další části týkající se financí. Podporu by si zasloužila transformace hospodářství rozvojových států, které by měly mít právo vymanit se z chudoby a dosáhnout důstojné úrovně lidského rozvoje, aniž by přitom postupovaly námi vyšlapanou cestou překotného rozvoje fosilní energetiky. Současně si chudé státy samy nevystačí v takzvaných adaptacích - opatřeních, která by jim měla umožnit lépe snášet důsledky změněného klimatu.

↗

Smlouva má i řadu zásadních nedostatků. Repro DR

V tomto ohledu však přinesla pařížská jednání jen zanedbatelný pokrok. Stále platí, že v roce 2020 by mělo ze Severu na Jih téct sto miliard dolarů ročně, zejména prostřednictvím takzvaného „zeleného klimatického fondu”, dosud ale není jasno v tom, kdo a jak přesně bude tyto peníze poskytovat. Prostředky mají být podle textu dohody „mobilizovány”, nespecifikuje se ale, co to přesně znamená - do tak vágního pojetí se vlezou i půjčky a jsou i návrhy, aby se do „mobilizovaných” prosředků počítaly i peníze posílané domů pracovními migranty.

Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že adekvátní transformace světové ekonomiky na bezuhlíkovou by si měla kolem roku 2020 žádat přibliženě tisíc miliard dolarů ročně, z toho 670 právě v zemích globálního Jihu. Jinak řečeno k adekvátnímu financování čistého rozvoje chudých států máme stále daleko.

Dosavadní částky působí nepatřičně i tehdy, uvědomíme-li si, že přímé dotace na těžbu a spalování fosilních paliv dnes dosahují 500 miliard dolarů, a započítáme-li nepřímé náklady, šplhají se k desetinásobku. Nebo že provoz armády stojí Spojené státy 2000 miliard dolarů ročně a není to dávno, co snadno našlo čtrnáct tisíc miliard dolarů na záchranu krachujících bank.

Skutečná řešení? Nic pro nás

V dlouhodobém výhledu dohoda neusiluje o úplné ukončení emisí a opuštění fosilních paliv. Slova jako fosilní paliva, ropa nebo uhlí se v textu vůbec nevyskytují, obnovitelné zdroje pouze jednou. Ve smlouvě nenajdete ani zmínku o respektování práva užívat půdu domorodými obyvateli, ani zajištění potravinové bezpečnosti pro komunity a drobné farmáře postižené změnou klimatu, které by mohly zabránit násilnému odlesňování a zabírání půdy či vést k rozvoji lokálních ekonomik, jež snižují závislost na dálkové dopravě.

V dlouhodobém měřítku by státy měly usilovat o „rovnováhu mezi vypouštěním emisí do ovzduší a jejich snižováním ve druhé polovině století”. Přestože tahle formulace vystřídala zrádný pojem klimatická neutralita, který byl v poslední verzi pracovního textu, vyjasnění do otázky způsobu snižování emisí nepřinesla.

↗

Fosilní průmysl stojí na špatné straně dějin už dlouho. Otázka ale zní, zda se podle toho dobrá strana dějin dokáže  dosti rychle zařídit. Repro DR

Ekologická organizace 350.org považuje větu za znamení, že se fosilní průmysl ocitl na „špatné straně dějin“. Podle Přátel Země v podstatě tato část dohody otevírá dvířka utápění peněz ve výzkumu technologických záplat typu zachycování a uskladňování uhlíku ze spalování uhlí a později biomasy - tedy přinejmenším problematických metod technického odstraňování CO2 z ovzduší. Stejně tak dlouhodobé cíle mohou vést k dalšímu obchodování s emisemi, které se v případě Kjótského protokolu neosvědčily.

Dlouhodobé cíle nabízejí spoustu možností interpretace, jejich konkrétní realizace leží na bedrech států samých. Kvůli vágním formulacím a právně nezávazným příspěvkům ke snižování emisí je dnes už jasné, že státy nejsou pařížskou úmluvou vázány k přeměně energetiky směrem k obnovitelné energii nebo k odklonu od fosilních zdrojů. K tomu je musí donutit občanská společnost.

Naděje je slovo s vyhrnutými rukávy

Přestože je uzavření pařížské dohody všestranným diplomatickým úspěchem, na místě je vše, jen ne triumfalismus. V jistém smyslu se jedná o vyvrcholení váhavého a rozporuplného mezinárodního procesu, kdy jsou politici na jednu stranu nuceni uznat existenci zásadní hrozby, ale mantinely politického provozu, určované v nebezpečné míře ekonomickou mocí lobby obrovských korporací obchodujících s fosilnémi palivy, jim brání účinně se jí postavit.

Vedení, které bychom v dobře fungujícím demokratickém uspořádání měli od politiků očekávat, tak do velké míry přebírá občanská společnost. V Paříži byla v ulicích přítomna v podobě desítek tisíců lidí, od peruánských indiánů po norské rybáře, od venkovanů svádějících boje s uhlobarony přes drobné podnikatele v solární energetice až po odboráře a zelené politiky. Po čtrnáct dní společně promýšleli další kroky, aby se v sobotu navzdory zákazu protestů vydali do ulic. V bohaté směsi pocitů chybělo zoufalství, převažovalo odhodlání a rozhodné vědomí smysluplnosti dalšího úsilí.

Mezinárodní hnutí, ke kterému protestující lidé patří, ostatně letos může slavit dlouho nevídané úspěchy, které přinejmenším zbavují fosilní byznys jeho společenské legitimity a tlačí ho do izolace. Ve Spojených státech byl zastaven ropovod Keystone XL. Shell se stáhl z Arktidy i kanadské Alberty.

Divestiční hnutí na univerzitních kampusech i v církvích po celém světě prosazuje stažení investic ze „špinavých“ fosilních firem a roste každým rokem. Umělci po celém světě se bouří proti financování muzejí a galerií fosilními firmami. Německo zažilo největší akce občanské neposlušnosti proti těžbě uhlí v historii. Navázat na ně má v květnu celosvětový týden neposlušnosti a masové akce se již plánují v třinácti zemích.

Průlomový je i probíhající soudní proces s firmou Exxon, která je obviněna z klamání veřejnosti a akcionářů, protože zřejmě již od sedmdesátých let tají informace o vlivu člověka na klima. V neposlední řadě se obnovitelné zdroje prosazují navzdory masivním dotacím pro fosilní paliva a jejich cena soustavně klesá. V Číně a Indii způsobuje rozvoj fosilní energetiky masivní sociální a environmentální náklady, které činí z obnovitelných zdrojů stále lákavější alternativu.

Video:

Pro občanské iniciativy je výsledek z Paříže začátkem, nikoli dosaženým cílem.

Pařížská jednání chce občanská společnost využít jako odrazový můstek, mobilizační příležitost, která jí umožní posílit řady, vybudovat nová spojenectví a po uzavření dohody se začít ještě mnohem urputněji dožadovat uvedení oficiálních prohlášení ve skutečnost. Velkorysý slib udržet oteplení pod 1,5 stupněm je možné brát také jako „háček“, na nějž lze zavěsit další požadavky, a nekompromisně argumentovat, že takový závazek znamená v rovině konkrétní politiky například naprostou nepřijatelnost expanze těžby fosilních paliv na nová ložiska.

U nás je v tomto smyslu říjnové prolomení limitů těžby hnědého uhlí na lomu Bílina v příkrém rozporu se vším, co premiér Sobotka či ministr Brabec v Paříži prohlašovali a k čemu se nyní Česká republika zavázala. Není pozdě toto rozhodnutí zvrátit, byl by to symbolicky nejlepší důkaz, že vláda svá prohlášení bere vážně.

Nejvyšší čas je přijmout v programovém prohlášení slíbený antifosilní zákon. A začít v souladu se schválenou energetickou koncepcí zavírat staré uhelné elektrárny. Nastavit po německém vzoru stabilní podmínky, které umožní dynamický rozvoj obnovitelných zdrojů. K tomu všemu musíme Sobotkovu vládu soustředěně nutit. Nejen ji, také ČEZ a další korporace obchodující s fosilními palivy.

Když jsme včera přirovnávali světové státníky ke sprinterům, kteří chtějí zaběhnout sto metrů za deset sekund ale nechce se jim trénovat, netušili jsme, že smýšlíme stejně jako nestor klimatického hnutí ve Spojených státech, Bill McKibben, který správně dodává, že role trenéra připadla nám. Úkol příštích let je jasný, naučit se křičet: zvedněte zadky z gauče a koukejte začít makat.

Galerie (4)